Klubová Amerika 2020
Velká Amerika je velké lákadlo pro spoustu romantiků a dobrodruhů, ale což takhle mít jí jen pro sebe, a to na celý víkend? Pragoaquanaut uspořádal akci, díky které to bylo možné.
V lednu na Techmeetingu jsme se Silvou Pěkníkem domluvili společné potápění, aby si mohl vyzkoušet rebreather Liberty. Silva navrhl velikonoční termín, který se ostatním také hodil a tak jsme vyjeli. Celkem nás tam bylo šest potápěčů s uzavřenými okruhy a tak o zábavu bylo postaráno. I když… Známá lokalita Scwarze Brücke si několik dní před naší akcí vybrala svou první letošní oběť. Byl to nějaký polský potápěč, kterého se doposud nepodařilo nalézt a tak toto místo spolu s blízkou lokalitou Ofen bylo uzavřeno. To byla velká škoda, protože jsme plánovali testovací ponory do velkých hloubek právě na těchto dvou lokalitách se snadným přístupem do hloubky. Sice jsme se chvíli prsili, že jim pomůžeme ztraceného Poláka najít, když oni sami to nedokážou, ale za ten průšvih to nestálo. Jediní poláci, které jsme ve vodě viděli, byli poláci velcí (Aythya ferina), což jsou ovšem potápivé kachny, nikoli potápěči.
První rozcvičovací ponor jsme dělali na oblíbené lokalitě Unterwasserwald, kde měl Tonda Ptáček problémy s půlkou své jednotky a tak do vody vůbec nešel. Přes vytrvalé sněžení s deštěm, bláto, zimu, vítr a relativně velké vlny byla viditelnost pod vodou překvapivě dobrá, ba bych řekl vynikající. U hladiny byla paradoxně nejlepší a to až 20m. Tato viditelnost se držela asi do hloubky 30m, kde se zhoršila asi na 12-15m. Takhle skvělou viditelnost u hladiny jsem tu zažil poprvé. Kmeny leží stále na svém místě a v tak čisté vodě byl opravdu skvělý zážitek mezi nimi proplouvat. Navíc poprvé jsem měl možnost si tuto lokalitu vychutnat bez rušení bublin.
Druhý ponor za stále stejně špatných povětrnostních podmínek jsme absolvovali na lokalitě Dixi, kde jsem byl vůbec poprvé. Již při oblékání jsem si roztrhl krční latexovou manžetu, takže ponor byl v ohrožení, ale Aleš pohotově vylovil ze svého „kufříku“ s nářadím stříbrnou pásku, kterou mi omotal kolem krku, čímž mi zaprvé snížil přísun krve do mozku, ale hlavně znatelně snížil průtok vody do sucháče. Ponor s tím šel absolvovat celkem dobře, ale zhruba ve třicáté minutě v padesátimetrové hloubce se valilo už celkem dost vody a přestávalo to být příjemné, tak jsme raději ponor ukončili. Kdyby tam nebyl ten obří mník pod kmenem, tak by ten ponor za to ani nestál.
Druhý den jsme dlouho dolaďovali odhalené chyby na našich přístrojích a tak jsme se do vody dostali poměrně pozdě. Tonda měl pořád v plánu jít až do stovky, ale my s Alešem jsme na to neměli dostatek záložních plynů. Jako diluent jsme měli TMX 10/55 a ve stagích EAN50 a TMX 18/45. To by s trochou odvahy stačilo na 80m, ale nechtěli jsme tahat čerta za ocas a stanovili jsme si maximální hloubku 75m. Já jsem si navíc musel půjčit oblek, protože jsem si ze sucháče udělal mokráč a tak to nebyla vhodná chvíle na hrdinství. K ponoru jsme po debatě s Mazecem zvolili Twin Towers, kde jsme na hloubku museli trochu naplavávat, ale stálo to za to. Sestupoval jsem jako první uprostřed koryta. Zpočátku to šlo velmi rychle, ale kolem 30m se dno trochu srovnalo a museli jsme kus plavat, abychom mohli klesat níže. Bylo znát, že tu byli kluci před námi a mezi 30 a 50 metry bylo něco kalu. V sedmdesáti metrech jsem to začal stáčet do leva a po krátké chvíli mi Tonda signalizoval návrat. Viděl jsem Aleše, jak to bere nahoru přímo po spádnici, zatímco já jsem měl představu jít šikmo. Ukázalo se, že Aleš se zalekl příliš dlouhé dekomprese (asi 35 min), která naskočila po velmi krátké době. Podle našich propočtů by mělo naskočit jen asi 10 minut a tak se Aleš domníval, že došlo k chybě výpočtu a rozhodl se ponor ukončit. Během výstupu jsme v šedesáti metrech potkali obří kmen, ale oproti těm z Unterwasserwaldu měl dobře zachované větve. Na kmeni mezi větvemi spočívala malá sportovní plachetnice, jejíž plachta se rozprostírala po větvích kmene. Soudě podle zachovalé barvy a nepatrného množství sedimentu tam musela být relativně čerstvě. Další výstup nám zpříjemňovali další kmeny a zajímavé kameny, až po známé dvě věže, tvořené obřími vzpřímenými kmeny.
Kromě zádrhele s výpočtem dekomprese, který se nakonec ukázal jako správný, jsme neměli s rebreathery žádný problém a tak jsme jim vlastně vytvořili nový dosavadní hloubkový rekord, který ovšem asi dlouho nevydrží. Také jsem si odnesl zajímavý poznatek, co se týče půjčeného obleku. Leoš Špaček mi totiž půjčil Agamu, dělanou z nějaké formy stlačeného neoprenu. Oproti tomu mému pancíři byl oblek výrazně lehčí, měkčí a pružnější, takže pohybovat se v něm, byla naprostá pohodička. Oblek byl celkově příjemný, díky neoprenovým manžetám se stříbrným povrchem se dobře oblékal a hlavně byl neuvěřitelně teplý a to dokonce i v těch 75 metrech, do kterých jsme nakonec sklouzli.