PRAGOAQUANAUT na Jizerské 50

Potápění je, pojat „nadrsno“, sport celoroční, ale nebylo tomu tak vždy. Obleky izolačních vlastností flanelového pyžama nedovolovaly opravdový požitek z volného vznášení pod hladinou, občas zamrzlá nezálohovaná automatika z toho udělala opravdový adrenalin. Co tedy dělat v zimě? Pro celkovou tělesnou prospěšnost běhu na lyžích a podobnost pohybu nohou z kyčlí jsme šli do lyží.

Celé je to už jaksi zastřené mlhou času a událostí následujících, které trochu rozostřily a překryly ten první silný dojem. Stojíme se Standou, Ivuškou a Radkem ve frontě u vleku na Labuti, registrovaní závodníci a oprsklíci předbíhají a fronta je dlouhá. Na nohou prkna co znamenají Bulovku a zvolna mrznem. Po nějaké době ztrácím nervy, beru prkna na rameno a ve šněrovacích kožených „komínech“  vyrážím nahoru. Když se zřítím dolů (to jsem to ještě docela uměl), kluci jsou pořád ještě ve frontě a zvolna v nás roste pocit zmaru a frustrace. Cestou domů v autě uzraje jasné rozhodnutí. Píše se konec zimy, asi tak únor 1979 a sjezdové lyžování nás právě přestalo bavit zásadním způsobem. Naštěstí máme kamaráda Radka, který i v době tuhého reálného socialismu dokáže sehnat běžky, tonkinové hole a antilopí botky a zhruba do týdne, do dvou vyrážíme ve směsi letní a zimní turistické výstroje, Ivuška dokonce v džínách nacpaných do podkolenek do Jizerek, tentokrát na běžky. Ty hory známe jen z doslechu, má to být mírný, pro začátečníky běžkaře - vhodný terén. Opravdu je, ale na to přijdeme až léty. Jako správní frajeři bereme do ruky letní turistickou mapu 1:100 000 (jiná není), kašleme na vrstevnice a z každého výletu uděláme dobrodružnou vycházku, která vždy obsahuje téměř horolezecký výstup nebo naopak těžko brzditelný sjezd, který vyústí na vytátém trávníku, na pařezu nebo i na posypaném asfaltu. Zvolna se ale vypracováváme, už se na těch prknech docela udržíme a začínáme nacházet cesty kde se na těch lyžích dá i trochu utíkat. Protože jsme našli i ubytování, začínáme občas vymetat i místní hostince a v siláckých hovorech s horaly se dovídáme i spousty užitečných věcí o mazání, o vhodných cestách, poznáváme i kluky z Horské služby, běžce reprezentanty, drsné hochy z podhůří a získáváme trochu přehled. Ale to už trochu předbíhám. Po tom silně amatérském začátku v nás po několika výletech do hor sílí přesvědčení, že musíme dál a naše pobíhání na lyžích po Jizerkách dostat na vyšší úroveň, dnes by se řeklo „levl“.

Takže se přihlašujeme na Jizerskou 50 a poslední lednovou neděli 1980 stoupáme po pás ve sněhu lesem od pana Schreibera diretissimou

 

…to nám ještě bylo hej! Za barákem před odchodem na start

na Hrabětickou louku, kde bude start. Máme  již „naběháno“ 80 km za život a naše sebevědomí je veliké. První sprcha přichází v podobě startu ulitého asi o čtvrt hodiny, takže se registrujeme sami a v dálce u Královky dav pomalu mizí v lese. Vyrážíme vlčím krokem za nimi a za chvíli se prodíráme davem pajdů horších než my, abychom se přiblížili k pomyslné bedně. Do sedla Holubníku jsme „udělali“ asi 1 000 borců a tak jsme se u Bílé smrti před sjezdem na Štolpišskou silnici zastavili, abychom probrali dosavadní průběh a něco málo pojedli. Za chvíli u nás zastavil rozhořčený pořadatel s tím, že nás všechny diskvalifikuje, protože využíváme nepovolenou soukromou občerstvovací stanici v rozporu s pravidly. Když zjistil, že máme všichni startovní čísla a žereme z vlastních kapes usoudil, že jsme se z fyzického vypětí počátku závodu pomátli a upozornil nás na dav závodníků, který se řítí z kopce kolem nás a s blížícím se koncem startovního pole zvolna řídne. Přehodnotili jsme taktiku a znovu vyrazili. Občerstvovací stanici na obrátce na Jizerce jsme „za pravých Aljašských podmínek -14°C a údajně 80 km/h protivítr“ (ale bylo to asi poloviční) opustili 2 minuty před limitem, kontrolu na Smědavě o 6 km dál jsme „prolétli“ již asi 20 minut před limitem a v cíli jsme byli všichni dávno, dávno před uzavírací rolbou.  Základ naší sportovní kariéry mimo klasickou vodu, jak ji znají potápěči, byl položen.

Tento bohatýrský zážitek v nás probudil vlnu nadšení která nás v dalších čtrnácti letech (když se běželo) pravidelně dotlačila na start a se jménem PRAGOAQUANAUT (jako naši reprezentanti se lvíčkem) na prsou pak i do cíle. Ta vlna nebyla zase tak mocná abychom upravili životosprávu a začali pravidelně pod vedením profesionálů trénovat a z běhu na lyžích učinili svou mantru, ale byli jsme tam a s jadrnými komentáři ohledně kvality a množství sněhu, mlhy, sněžení či deště, ohledně vlastní formy, hustoty závodníků na trati a méně či více povedené mázy jsme se prodírali horami abychom si v cíli položili otázku zda to máme zapotřebí a za rok tam stáli znovu. Za tu dobu nám ji dvakrát zrušili pro úplnou absenci sněhu a dvakrát jsme ji jeli za takového slunce svitu, že jsme viděli i kudy a pořadatelé nás natáčeli z létadla. Jeli jsme ji za mrazu, jeli jsme ji za deště, v mlze, v mracích, za větru, jeli jsme ji po sněhu, po ledě s jehličím naházeném vojáky z lesa na cestu, když celou sobotu pršelo a o půlnoci začalo mrznout, jeli jsme ji i když se za sněhem muselo kus běžet pěšky s lyžemi v ruce. Jeli jsme ji i tehdy zkrácenou při zákazu hřebenových túr, který vyhlásila Horská služba kvůli rychlosti větru nahoře přes 100 km/h (1986). A jeli jsme ji na všem co se dá mazat, od modrého špalku po stříbrnou gumu.

O našich nejčistších sportovních úmyslech hovoří jasně i to, že jsme ji začali pravidelně běhat až od ročníku, kdy se poprvé nedávalo na občerstvovacích stanicích pivo :-((( .

Nebyli jsme nikdy na bedně, na té pro nejlepší, byli jsme vždycky každý na té své, když jsme se probíjeli horami v časech mezi 6:19:38 – náš nejhorší v roce 1980 a cca 3:30 - náš nejlepší v roce 1989. Někdy jsme si i odskočili jinam, jako Ivan, Radek a Stanouš, kteří dovezli naší chobotnici na jaře 1989 až do Švýcarska na Egandin a Petr, který s ní jel párkrát Jablonecký maratón, ale JIZ 50 se tyto závody nevyrovnají.

Náš první ročník vedl tak hlubokými lesy, že se člověk nemohl orientovat pohledem do krajiny ani kdyby zrovna nesněžilo. V dalších letech jsme naopak mohli volně sledovat hulící elektrárny v PLR a NDR, které nám ty lesy vyčistily místy doslova až „na drn“. V tu dobu jsme se párkrát přijeli poveselit v létě do „našich“ Jizerek ve větší klubové partě i s dětmi, abychom pomohli trochu poklidit kousek lesa a stahat větve po nucené těžbě na paseky na podzimní pálení

A teď po letech, kdy jsou Jizerky opět zelené, nové smrky už mají alespoň 10 m, objevují se buky a jeřáby, to zase někteří zkoušíme znovu (na poloviční trati, nějak měkneme). Dodnes jsme zaznamenali celkem 49 člověkostartů (jednotka odvozená z motohodiny), 2014 se neběželo, 2015 vypadá taky ohroženě, stovku startů už asi nedáme.

Už aby to vzal nějaký junior či juniorka PRAGOAQUANAUTu na sebe a vyrazil.

Petr st.

...a přišel 2015.

Předpovědi počasí kolem Vánoc dávaly tušit, že se letos znovu nepoběží, což jsme přijímali jako jakousi pomocnou ruku k výmluvám, kterými jsme plánovali maskovat naši event. neúčast kvůli nedostatku tréninkové morálky v průběhu roku. LightNight maratón v Bedřichově odložen kvůli nedostatku sněhu a co čert nechtěl, 26.12. začalo vzorkově a pak 27.12. naplno sněžit. Rozhodnutí pořadatelů – běží se – nás naplnilo tréninkovou panikou. Vyrazili jsme v malé skupince (1+1) navečer v úterý před „Padinou“, abychom to dohnali. Do stopy jsme za teploty -8°C vyrazili hned nazítří, ve čtvrtek při -3°C jsme pokračovali dvoufázově, v pátek na fialovém klistru odpočinková fáze, abychom si nenatáhli šlachy v tříslech. Večer v televizi horor nebo thriller, jak chcete, o počasí. Hlášené větry se dostavily přesně na čas, poprchávání a pak déšť také.